Vhodná a nevhodná témata: jak veřejné mínění cenzuruje univerzity

Nikde nestojí napsané, na která témata nemá univerzita sahat. Přesto každý akademik přesně ví, která témata jsou vhodná a která ne. Tahle mapa se nikde nevytiskne, ale každý ji umí číst.

Jak se vytváří seznam zakázaných slov

Nejdřív přichází tlak zvenčí. Novinový článek o kolegovi, který řekl něco nepohodlného. Reakce veřejnosti. Žádost o vyjádření vedení. Pak interní mail, ve kterém se jemně naznačí, že by bylo vhodnější, kdyby se podobné výroky neopakovaly.

Nikdo nevydá oficiální zákaz. Zákaz vzniká v hlavách. Akademik se začne sám vyhýbat tématu, protože nechce čelit vyřízení, a hořké připomínce, jak dopadl ten, kdo se vyjádřil před ním.

Tematická sebekontrakce

Následek je zřejmý: výzkum se stahuje do témat, která nikoho neuráží, nikomu nevadí a nikomu nedělají problémy. Nevýhodou je, že nejzajímavější otázky jsou zpravidla přesně ty, které někoho dráždí.

Filosofie, která se neodváží dotknout sporného, přestává být filozofií. Stává se komentovanými dějinami vlastních názorů a je o ni tím menší zájem, čím je opatrnější.

Role politiky

Politický tlak je nejviditelnější tam, kde univerzita závisí na veřejném rozpočtu. Rektor, který pobouří zákonodárce, ohrozí financování. Profesor, který popudí ministerstvo, si zadělá na problémy se schvalováním studijních programů.

To neznamená, že politici univerzitám zakazují mluvit o čemkoli. Znamená to, že vytvářejí pobídky k tomu, aby si akademik promyslel, co si může dovolit. Pobídková struktura funguje spolehlivěji než zákaz.

Univerzita, která se bojí, není univerzita

Univerzita má být místem, kde lze probrat i to, o čem se jinde mlčet. Když se sama naučí mlčet o tom, co by mohlo někoho urazit, ztratí smysl. Věda potřebuje klást otázky, i když nejsou vhodné, i když se nelíbí, i když nemají jasnou odpověď. Kdo z toho ustoupí, nechrání univerzitu. Likviduje ji.