Filozofie vzdělání: je univerzita ještě místo pro myšlení?

Univerzita se chlubí tím, jak připravuje studenty na trh práce. Vychovává inženýry, právníky, ekonomy, učitele. Jen se málokdy zastaví a zeptá se na otázku, která je starší než jakákoli fakulta: k čemu vlastně slouží člověk, který umí aplikovat metody, ale ne klást otázky?

Vzdělání versus příprava na povolání

Když se podíváme na rozvrhy dnešních studentů, vidíme hlavně seznam dovedností: jak udělat analýzu, jak napsat smlouvu, jak spustit kampaň. Kde je místo pro otázky typu: proč tato pravda platí, za jakých podmínek, co by ji vyvrátilo?

Není to jen o náplni kurikula. Je to o tom, jak se ke znalostem přistupuje. Univerzita, která učí jen aplikovat, vychovává techniky. Univerzita, která učí pochybovat o vlastních nástrojích, vychovává myslitele.

Myšlení jako odpor

Myslet totiž neznamená reprodukovat naučené. Myslet znamená setkat se s něčím, co do stávajícího obrazu světa nezapadá, a nevytěsnit to, ale domyslet to. Filosoficky řečeno, myšlení začíná tehdy, kdy se samozřejmost stane otázkou.

Takové myšlení je ale nepohodlné. Zpochybňuje zaběhnuté postupy, vyžaduje čas, nevede k měřitelným výstupům. A tak ho univerzity tiše nahrazují něčím snazším - reprodukcí.

Co ztrácíme

Když se vzdáme myšlení ve jménu výkonu, ztrácíme především schopnost orientovat se v situacích, které se v učebnicích neobjevují. Absolvent, který umí jen aplikovat, selže přesně tehdy, kdy ho život překvapí. A život má ve zvyku překvapovat.

Univerzita, která připravuje jen na povolání, ne na život, zrazuje své poslání. Měla by být posledním místem, kde se člověk naučí ptát, proč. Jestli se z ní stane jen další fabrika na dovednosti, připraví nás o něco, co se v žádných statistikách nezobrazí a co je přesto tou nejcennější věcí, kterou může předat.