Proč je důležité mít na katedře někoho, kdo říká nepříjemné věci

Každá katedra má někoho, komu se ostatní vyhýbají na poradách. Kdo pokládá otázky, na které nikdo nechce odpovídat. Kdo po přečtení návrhu projektu řekne to, co ostatní jen tuší. Kdo se neváhá zeptat: “a proč vlastně?”

Takové lidi se kolektivy snaží umlčet, odstavit, přeřadit do vedlejší místnosti. Je to chyba. Tahle nepohodlná osoba je možná nejdůležitější člen sboru.

Intelektuální diverzifikace

Skupina, kde všichni myslí stejně, přestává myslet. Říká se tomu skupinové myšlení a psychologové ho popsali dávno: když se lidé v kolektivu shodnou, potlačí vlastní pochybnosti ve jménu jednoty, a výsledek je špatné rozhodnutí, které všichni stvrdili bez výhrad.

Nepohodlný kolega tuto dynamiku rozbíjí. Nutí ostatní, aby se zastavili a svá tvrzení skutečně argumentovali. Ne proto, že by sám měl vždy pravdu. Ale proto, že jen díky němu mají ostatní šanci zjistit, jestli pravdu mají.

Obranný mechanismus instituce

Univerzita je ze své podstaty institucí, která má chránit myšlení. A myšlení se neobejde bez toho, aby se mu někdo stavěl na odpor. Když všichni s něčím souhlasí, je to přesně ten okamžik, kdy by měl někdo přijít a zeptat se: a je to opravdu tak?

To není obstrukce. Je to nejcennější služba, jakou může člen sboru poskytnout: být zrcadlem, ve kterém se instituce poznává ne taková, jakou se chce vidět, ale taková, jaká je.

Pěstovat neshodu

Kolegium, které se umlčí jedno, připraví se o ochranu před vlastními omyly. Kolegium, které svého nepohodlného člena ocení, získá pojistku proti sebeuspokojení.

Nesouhlas není nezdvořilost. Je to forma péče o instituci, která je možná nepříjemná, ale o to potřebnější. Nejhlasitější pochvaly vyvolává ten, kdo říká, co se chce slyšet. Nejdražší na cihly je ten, kdo říká, co slyšet nechceme - a má přitom pravdu.