Co znamená být intelektuálem na české univerzitě

Existuje představa, že intelektuál je člověk, který se vyjadřuje ke všemu. Že k němu patří vystupování v médiích, komentování politiky, kritika poměrů. Ta představa je dědictvím devatenáctého století a je dodnes živá. Možná ale brání tomu, abychom viděli, co se z české univerzity mezitím vytratilo.

Intelektuál jako provokatér i jako strážce

Ve starším slova smyslu byl intelektuál někdo, kdo riskoval. Kdo se postavil proti převládajícímu mínění, i když to mělo cenu. Emile Zola v Dreyfusově aféře, Václav Havel ve svých esejích - ti nepotřebovali akademickou legitimitu, aby promluvili.

Dnes je role rozdrobená. Na univerzitě se intelektuál proměnil v odborníka, který je vybírán pro svou specializaci, ne pro svou schopnost myslet napříč. Už se od něj nečeká, že bude rozumět souvislostem mezi obory. Čeká se, že obstojí v grantové soutěži.

Tlak na expertizu

Akademický systém odměňuje úzkou expertizu. Čím užší téma, tím snazší je v něm vyniknout, publikovat, získat grant. Čím širší otázky si položíte, tím méně bodů v hodnocení získáte a tím menší máte jistotu práce.

Tím se ale mění i to, kdo na univerzitách zůstává a kdo odchází. Odcházejí lidé, jejichž myšlení se nevešlo do grantové škatulky. A zůstávají lidé, kteří se do ní vešli. Postupně tak univerzita ztrácí schopnost klást velké otázky, protože ty velké otázky vyžadují čas, prostor a nezávislost, které systém neposkytuje.

Znovu najít roli

Být intelektuálem na české univerzitě dnes znamená bylo by příjemné tvrdit, že jen bádat a učit. Ale to je pohádka. Ve skutečnosti to znamená bránit si prostor pro myšlení, které nepřináší měřitelný výstup, a pro slova, která nejsou jen opakováním konsenzu.

Když se intelektuál stane jen technikem, který obsluhuje grantový systém, univerzita ztratí svého ducha, aniž by si toho kdokoli všiml. Objeví se to až tehdy, když nebude nikdo, kdo by se zeptal na otázku, kterou se nikdo neodvážil položit. A tehdy už bude pozdě.