Terapeutický jazyk ovládl univerzity - a stálo to studenty duševní odolnost
Tereza Havlová se ptá, zda současná péče o duševní zdraví na vysokých školách studenty spíš nezneschopňuje, než aby jim pomáhala.
Za posledních deset let se slovník univerzitního prostředí zásadně proměnil. Slova jako “trauma”, “trigger” nebo “bezpečný prostor” opustila terapeutické ordinace a staly se běžnou součástí seminářů, sylabů i studentských peticí. Jako psycholožka vítám, že se o duševním zdraví mluví otevřeně. Zároveň si ale všímám vedlejšího efektu, o kterém se moc nemluví.
Když se nepohodlí stane diagnózou
Nepohodlí, neshoda nebo intelektuální výzva jsou přirozenou součástí vzdělávání. Pokud ale studenti od malička dostávají terapeutický jazyk jako první nástroj interpretace vlastních pocitů, snadno si zvyknou vnímat jakoukoliv nepříjemnou zkušenost jako ohrožení, které je potřeba odstranit, ne zvládnout.
Terapeutický přístup má své místo - ve skutečné terapii. Přenesený do vzdělávacího prostředí ale často mění legitimní akademickou debatu v otázku osobní bezpečnosti, což debatu samotnou znemožňuje.
Odolnost jako opomíjená dovednost
Psychologický výzkum dlouhodobě ukazuje, že schopnost zvládat nepohodlí - takzvaná distress tolerance - je jednou z klíčových dovedností pro duševní zdraví v dospělosti. Pokud univerzitní prostředí systematicky brání studentům v tom, aby si tuto dovednost trénovali, děláme jim medvědí službu, i když to myslíme dobře.
Rovnováha, ne popření
Nejde o to říct, že duševní zdraví studentů nezáleží. Jde o to najít rovnováhu mezi skutečnou podporou pro ty, kdo ji potřebují, a prostorem, kde se smí nesouhlasit, mýlit se a být z toho nepříjemně, aniž by to bylo automaticky patologizováno.
