Konec objektivity: jak recenzní řízení cenzuruje nepohodlné závěry

Publikovala jsem přes třicet recenzovaných studií. U žádné z nich jsem nezažila proces, který by odpovídal tomu, co se o peer review učí studenti medicíny - totiž že jde o nestranné ověření metodologie nezávislými odborníky. Zažila jsem něco jiného.

Recenzent jako konkurent

Recenzenti nejsou anonymní andělé nestrannosti. Jsou to lidé, kteří se ve stejném oboru sami ucházejí o granty, publikace a pozice. Když posuzují práci, která zpochybňuje jejich vlastní závěry nebo metody, jen málokdy jsou skutečně nestranní. Odmítnutí se pak zdůvodní metodologickou slabinou, která by u jiné studie prošla bez povšimnutí.

Co se stane s nepohodlnými daty

Nejde o vyloženou cenzuru v pravém slova smyslu. Jde o tisíc drobných rozhodnutí - jaké formulace navrhnout přeformulovat, jaké srovnání raději vynechat, jaký závěr zmírnit na “vyžaduje další výzkum”. Výsledkem je věda, která se drží středu, i když by realita mohla ležet jinde.

Mladí vědci se to naučí rychle. Kdo chce publikovat, naučí se, co projde a co ne. Po několika letech už to není cenzura zvenčí - je to naučená opatrnost zevnitř.

Co by pomohlo

Otevřená recenzní řízení, zveřejňování odmítnutých rukopisů i publikace negativních výsledků by systém alespoň částečně narovnaly. Zatím se ale většina oboru drží zavedeného postupu - i když ví, že netestuje vždy pravdu, ale hlavně shodu s tím, co už bylo řečeno dřív.