Proč se z univerzit vytrácí ochota nesouhlasit

Představme si katedru, kde všichni vždycky souhlasí. Kde se při poradách nikdo nepozastaví nad metodologií, kde disertační práce procházejí bez jediné námitky, kde se grantové přihlášky uzavírají vzájemným kývnutím hlavou. Zní to idylicky. Ve skutečnosti je to popis mrtvého akademického tělesa.

Nesouhlas jako motor poznání

Věda nestojí na tom, že se lidi shodnou. Stojí na tom, že si lidi navzájem vyvracejí argumenty. Karl Popper tomu říkal falzifikace - poznání postupuje tehdy, když se ukáže, že stávající teorie neplatí. To ale vyžaduje, aby někdo měl odvahu říct: “myslím, že se mýlíš, a tady jsou důvody.”

Tahle odvaha se dá kultivovat, ale i přidusit. A univerzity ji dnes spíš dusí.

Strach z odlišného názoru

Kde ochota nesouhlasit mizí? Není to jen o tom, že by se lidé báli vedení. Často jsou to drobné věci: nechtějí riskovat, že se znelíbí kolegovi, který sedí v hodnotící komisi. Nechtějí, aby je někdo označil za obtížné. Nechtějí změnit vytříbený konsenzus, který funguje léta.

Autocenzura je tichá. Nikdo vás nezastaví na chodbě a neřekne “tohle nesmíš říct”. Zastavíte se sami, předem, o krok dřív, než by se slova dostala z pusy.

Když je ticho považováno za souhlas

Nejzrádnější na akademické konformitě je, že si jí nikdo nevšimne. Nikdo nepřichází s opačným názorem, takže nikdo nemusí vysvětlovat, proč s tím svým má pravdu. Ticho a přitakání se vydává za jednomyslnost.

Jenže jednomyslnost ve vědě není ctnost. Je to varovný signál, že se ptáme na špatné otázky.

Univerzita má být místem sporu

Univerzita, která se změnila v místo shody, ztratila důvod, proč existuje. Jejím úkolem není naučit souhlasit, ale naučit myslet. A myšlení začíná tehdy, když se někomu zdá, že to, co všichni považují za samozřejmé, samozřejmé není.