Proč granty ničí vědu: ekonomie akademického publikování
Jakub Soukup vysvětluje, jak grantový systém vytváří pobídky, které odměňují publikování místo objevování.
Grantový systém má ambici podporovat nejlepší výzkum. V praxi ale funguje jako stroj na generování článků - a rozdíl mezi těmito dvěma cíli je zásadní.
Jak grantový systém mění chování
Každý výzkumník ví, že bez publikačních výsledků nedostane grant. Bez grantu nemá peníze na výzkum. Bez peněz nemůže publikovat. Kruh se uzavírá a v centru celého mechanismu nestojí otázka „co je důležité zkoumat”, ale „co se dá rychle publikovat”.
Ekonomové tomu říkají Goodhart’s Law: když se metrika stane cílem, přestává být dobrým měřítkem. Počet publikací měl být ukazatelem vědecké produktivity. Místo toho se stal produktem sám o sobě.
Skryté náklady publikačního kolotoče
Jeden typický grant v Česku vygeneruje desítky hodin administrativy - od návrhu přes rozpočet po závěrečnou zprávu. Tyto hodiny jsou přímým výdajem, který se neobjeví v žádném rozpočtu: čas, který výzkumník stráví psaním grantu, je čas, který nestráví bádáním.
A pak jsou tu náklady nepřímé: tlak na publikování v impaktovaných časopisech tlačí výzkumníky k incrementalním studiím, k „salámové metodě” rozdělování jednoho výsledku na co nejvíce článků a k preferování trendových témat nad fundamentální otázky.
Co by mohlo fungovat lépe
Blokové financování - pravidelný příjem institucí bez vazby na konkrétní projekty - by umožnilo výzkumníkům sledovat otázky, které mají smysl, místo aby honili body do grantových přihlášek. Finsko a Nizozemsko s takovým modelem experimentují a výsledky zatím naznačují, že kvalita výzkumu neroste s množstvím grantů, ale s mírou autonomie.