Autocenzura na katedrách: nikdo vás nezastaví, zastavíte se sami

Autocenzura nemá tvář. Nechodí po chodbách s uniformou a nevyhlašuje zákazy. Funguje mnohem účinněji: vstoupí vám do hlavy dřív, než se myšlenka stačí vyslovit, a vy si nakonec nikdy neuvědomíte, že jste udělali rozhodnutí. Jen víte, že jste to neřekli.

Kdy se naučíme mlčet

Na katedře se nové generace učí mlčet nepřímo. Doktorand neslyší žádný zákaz. Vidí ale, co se stalo kolegovi, který na poradě přišel s nepříjemnou otázkou, jak mu to prošlo výběrovým řízením, jak se na něj pohlíží při obhajobě jeho projektu.

Nemusí ho nikdo potrestat. Stačí, že mu nikdo nepomohl, že se odmlčel, že se změnila atmosféra v místnosti. A mladý člověk se naučí: tady se takové věci neříkají.

Mechanismy, o kterých se nemluví

Sebepozorování ukazuje, jak autocenzura funguje. Přijde myšlenka. Následuje rychlé zvážení: komu by to mohlo ublížit, kdo by se mohl naštvat, co by to znamenalo pro moji kariéru. A pak tichý škrt v hlavě: “možná jindy, možná jinak, možná radši vůbec.”

Tohle není zločin. Je to lidsky pochopitelné. Ale součet takto vyškrtnutých myšlenek tvoří intelektuální ochuzení, které se nikde nesčítá a nikdo ho nevykazuje.

Co dělá autocenzuru nebezpečnou

Autocenzura je nebezpečná právě tím, že je neviditelná a že si na ni lze zvyknout. Badatel, který si dvacet let hlídá každé slovo, už si nepamatuje, jaké to je mluvit naplno. Považuje svou opatrnost za profesionalitu a svou tichost za slušnost.

Jenže tichý akademik nepřináší univerzitě to, proč existuje. Přináší jí bezpečí, ne myšlení.

Prolomit vlastní ticho

Dostat se z autocenzury znamená vědomě udělat něco, co jste se naučili nedělat: říct nepříjemnou věc na poradě, napsat kritickou připomínku do posudku, položit otázku, na kterou nikdo nechce odpovědět. Zpočátku to bolí. Časem se ukáže, že jste si odvykli od samotné podstaty svého povolání - od poctivého myšlení.