Akademická svoboda jako iluze: kde začíná autocenzura

Akademická svoboda je slovo, které se na univerzitách skloňuje ve všech pádech. Píše se do statutů, skládají se na něj přísahy, cituje se v projevech rektorů. A přitom je čím dál těžší říct, co konkrétně znamená v praxi denního akademického života.

Svoboda, co nikdo nevyužije

Můžete formálně smět říct cokoli a přitom nikdy nic neříct. Ne proto, že by vás někdo umlčel, ale proto, že jste se naučili nechtít to říct. Tohle je rozdíl, na který upozorňoval už Isaiah Berlin - svoboda od zásahu a schopnost svobodu využít nejsou totéž.

Univerzita vám garantuje první. O druhou se musíte postarat sami. A tady začíná autocenzura.

Kde autocenzura roste

Autocenzura nepřichází jako nařízení shora. Přichází jako série drobných ústupků, které se sčítají. Vím o výzkumníkovi, který z textu vyškrtl pasáž, protože by se mohla dotknout člena grantové komise. Vím o kolegyni, která volila jiná slova, aby si nezavřela cestu k spolupráci s vlivným pracovištěm. Vím o doktorandovi, který zvolil bezpečnější téma, než by chtěl.

Každý zvlášť by řekl, že jde o drobnost. Dohromady tvoří síť, v níž se pohybuje a myslí celá generace badatelů.

Cenou je chuť riskovat

Problém není v tom, že se lidé bojí. Trochu opatrnosti je zdravé. Problém je v tom, že se z opatrnosti stává trvalý způsob bytí, že se z ní vytrácí chuť riskovat intelektuálně, položit otázku, na kterou neznám odpověď, přijít s myšlenkou, kterou potlesk nepřijme potleskem.

Filozofie i věda potřebují lidi, kteří se nebojí vypadat hloupě ve jménu otázky. Když takové lidi univerzita systematicky odrazuje, přestává být svobodná bez ohledu na to, co stojí v jejím statutu.

Skutečný test svobody

Skutečným testem akademické svobody není to, co se dá říct, ale co se skutečně říká. Dokud se v seminárních místnostech budou ozývat jen bezpečné hlasy, dokud se v posudcích budou opisovat fráze a dokud se v článcích budou vyhýbat nepohodlným závěrům, iluze akademické svobody zůstane přesně tím - iluzí.