Proč granty nedělají dobrou vědu

Když se dnes někoho zeptáte, čím se živí vědec, odpoví vám, že píše granty. Ne že bádá, neměří, nepočítá - píše žádosti o peníze na to, aby jednou mohl bádat, měřit a počítat. Tomu se říká efektivní alokace zdrojů. Realita je ale jiná.

Soutěž v psaní, ne v bádání

Grantové komise nehodnotí výsledky, protože žádné ještě neexistují. Hodnotí sliby. A sliby se dají formulovat mnohem lépe, pokud přesně víte, co komise chce slyšet. Vzniká tak přirozený tlak k tomu, navrhovat projekty, které jsou dostatečně ambiciózní, aby zaujaly, ale dostatečně bezpečné, aby byly proveditelné. Jinými slovy - žádné skutečné objevy, jen jejich předem odhadnutelné přiblížení.

Nejúspěšnější žadatelé o granty tak nejsou nutně nejlepší vědci, ale nejlepší autoři grantových žádostí. Tyto dvě dovednosti se občas překrývají. Často ne.

Cena za jistotu

Grantový systém byl navržen tak, aby snížil riziko špatné investice do vědy. Ve skutečnosti jen přesunul riziko jinam - do budoucnosti, kde se neobjevené objevy nikdy neobjeví, protože na ně nikdo nedostal peníze. Nikdo totiž neumí předem doložit, že bude mít nápad, který ještě nikoho nenapadl.

Nejzajímavější výzkum v historii vědy nevznikl podle plánu. Vznikl navzdory němu.

Co s tím

Nejde o to granty zrušit. Jde o to přiznat, že současný systém odměňuje predikovatelnost, ne objev. A pokud nám na objevech skutečně záleží, musíme najít způsob, jak zaplatit i za výzkum, jehož výsledek předem nikdo nezaručí - včetně toho, kdo jej dělá.