Jak jsme přestali diskutovat a začali jen souhlasit
Václav Marek varuje, že z univerzitních seminářů postupně mizí ochota nesouhlasit - a s ní i smysl akademické diskuze.
Akademická diskuze měla být místem, kde se myšlenky testují proti sobě, ne místem, kde se opakují ve vzájemné shodě. Za poslední dekádu jsem si ale všiml, jak se semináře, konference i publikace posunuly od “pojďme se přít” k “pojďme se shodnout”.
Nesouhlas jako riziko
Nesouhlasit veřejně s kolegou dnes nese sociální i profesní riziko, které dřív nebylo tak výrazné. Nejde jen o strach z konfliktu - jde o reálnou obavu z důsledků pro kariéru, granty nebo pozvání na konference. Racionální reakcí je pak mlčet, nebo souhlasit i tam, kde by měl člověk pochybnosti.
Zdvořilost jako maska
Nejzrádnější je, že tento posun se navenek tváří jako zdvořilost a respekt. Ve skutečnosti jde o vyhýbání se konfliktu, který je pro poznání nezbytný. Filozofie, věda i common law se historicky rozvíjely právě skrze spor, ne skrze harmonii.
Návrat sporu
Univerzity by měly aktivně pěstovat kulturu, v níž je nesouhlas považován za projev intelektuální poctivosti, ne za útok na osobu. Bez toho se z akademické půdy stává jen další místo, kde se opakuje shoda - a to je přesný opak toho, k čemu univerzity vznikly.
