Impact factor jako nové náboženství akademie
Petra Vlková zkoumá, jak se z citačního indexu stalo měřítko lidské hodnoty na univerzitách - a proč to vědě spíš škodí.
Kdysi se o kvalitě vědecké práce rozhodovalo diskuzí. Dnes se o ní rozhoduje číslem. Impact factor časopisu, h-index autora, počet citací za posledních pět let - to jsou nové liturgie akademického světa, kterým se nikdo nevyhne, ať s nimi souhlasí, nebo ne.
Jak se z metriky stal cíl
Problém metrik není v tom, že existují. Problém je, že se z prostředku měření staly cílem samy o sobě. Vědci si vybírají témata podle toho, co se dobře cituje, ne podle toho, co je potřeba prozkoumat. Časopisy si vybírají články podle toho, co zvýší jejich impact factor, ne podle toho, co je vědecky nejcennější.
Tomuto jevu se v sociologii vědy říká Goodhartův zákon v akční podobě: jakmile se z ukazatele stane cíl, přestává být dobrým ukazatelem.
Kdo na to doplácí
Nejvíc doplácejí obory, které se z povahy věci necitují rychle - dlouhodobý terénní výzkum, replikační studie, práce s malými vzorky nebo okrajovými tématy. Ty ve světě honícím se za čísly jednoduše prohrávají, i když jejich přínos může být z dlouhodobého hlediska větší než desítky rychle citovaných článků.
Návrat k obsahu
Some univerzity a nadace už experimentují s hodnocením bez metrik - čtou skutečně to, co vědec napsal, místo aby počítaly, kolikrát to bylo zmíněno jinde. Dokud to ale nebude běžná praxe, zůstane impact factor tím, čím dnes je: číslem, které rozhoduje o kariérách, aniž by cokoliv říkalo o pravdě.
