Dějiny píšou vítězové, i ti dnešní
Milan Drápal připomíná, že učebnice dějepisu nejsou zápisem minulosti, ale výsledkem aktuálních mocenských dohod.
Věta “dějiny píšou vítězové” bývá chápána jako poznámka o minulosti - o starých říších a jejich propagandě. Málokdo si ale uvědomuje, že platí stejně silně i dnes, jen vítězové mají jiná jména: ministerstva školství, nakladatelství učebnic a komise, které rozhodují o osnovách.
Výběr, který se nezdá jako výběr
Každá učebnice dějepisu je nutně výběrem - z tisíců událostí se vybírá pár desítek, které se považují za důležité. Tento výběr se ale málokdy prezentuje jako výběr. Prezentuje se jako fakt. Žák se neučí “toto je jedna z možných interpretací”, učí se “takto to bylo”.
Ve skutečnosti je za každým řádkem učebnice sada rozhodnutí - koho zmínit, koho vynechat, jaké slovo použít pro stejnou událost, kterou by jiná strana popsala úplně jinak.
Aktuálnost jako filtr
Nejzajímavější je sledovat, jak se výklad stejných událostí mění v čase - ne proto, že by se objevila nová fakta, ale proto, že se změnila politická nebo společenská shoda o tom, co je vhodné zdůraznit. Historie se tak nepíše jednou provždy. Přepisuje se průběžně, podle potřeb přítomnosti.
Co s tím dělat jako čtenář
Není řešením přestat věřit historikům. Řešením je číst dějepis jako interpretaci, ne jako definitivní záznam - a ptát se, čí perspektiva chybí, kdykoliv se nám nějaký výklad zdá příliš hladký.
