#MeToo na akademické půdě: co se neříká nahlas

Každý z nás zná univerzity jako místa dialogu, kritiky a otevřenosti. Jenže když dojde na sexuální obtěžování na akademické půdě, ta samá otevřenost se mění v němý systém, který mlčí, hledá výmluvy a chrání sebe sama.

Proč oběti mlčí

Nejčastější důvod, proč se o obtěžování nemluví, není stud. Je to strach. Studentka, která studuje u svého školitele, se bojí, že ji nikdo nepodpoří. Bojí se, že jí neuvěří. Bojí se, že ji označí za hysterickou. A často má zcela reálné obavy, že přijde o stipendium, o termín státnic, o doporučení do dalšího studia.

Vztah mezi studentkou a akademikem není vztahem rovnocenných lidí. Je vztahem, ve kterém jedna strana rozhoduje o budoucnosti druhé. Tato nerovnost je perfektním prostředím pro zneužití moci.

Institucionální selhání

Vysoké školy mají kodexy, etické komise, ombudsmany. Ale v praxi často narazíme na to, že procesy jsou nastavené tak, aby chránily instituci, ne člověka. Dobře míněná „mediace” se mění v tlak na oběť, aby „to neutěňovala”. Vyšetřování končí bez závěru, protože se svědky se nikdo nebavil odborně.

Nejhorší je, že se tyto případy nevykytují ojediněle. Není to problém jednotlivců. Je to problém systému, který nevytvořil mechanismy, jak o obtěžování bezpečně mluvit.

Co by se mělo změnit

Potřebujeme školy, kde existuje specializovaná osoba, která nemá zájem chránit instituci, ale je na straně studanta. Potřebujeme anonymní kanály, jasné postupy, nezávislou kontrolu. A potřebujeme konečně změnit narativ: že ten, kdo mluví o obtěžování, není problém. Problém je systém, který ho nutí mlčet.