LGBTQ+ studenti na českých školách: mezi tolerancí a strachem

Když dnes listuji vysokoškolskými učebnicemi psychologie nebo pedagogiky, jen těžko hledám kapitolu o tom, jak mluvit se studentem, který je nebinární nebo který se právě rozhoduje, jestli svému okolí sdělí, kým je. Teorie genderu se v osnovách mihne jako poznámka pod čarou. Přitom realita je taková, že na každé škole sedí studentky a studenti, pro které je tato otázka denním bojem.

Tolerance je málo

Často slýchám: „Přeci je u nás každý tolerován.” Tolerance znamená, že mě snesete. Že mým právem je nechat se trpět ve svém koutku. Ale to není to, co studentka nebo student potřebuje. Potřebuje bezpečné místo, kde může být sám sebou, aniž by se bál posměchu, násilí nebo vyloučení.

Tolerance je nuancing, kterou máme k dispozici, když nejsme ochotni nic měnit. Skutečná změna znamená dát LGBTQ+ studentům prostor v rozhovorech, v kodexech škol, v tom, jak se jako kantoři zachováme, když někdo řekne, jak mu vlastně říkat.

O co jde, když chci, aby mi někdo říkal správně

Coming out na škole není jednorázová událost. Je to opakovaný proces, který se odehrává pokaždé, když nastoupí nový učitel, když se objeví nová skupina, když se vyplňuje jmenný seznam. A každý z těchto okamžiků je šancí, kdy se ze mě někdo může vysmát, nebo mě může podpořit.

Když studentka požádá o to, aby jí oslovení znělo mužským tvarem, nejde o rozmar. Jde o to, že mi tím říká, komu je. A moje odpověď, ať je jakákoli, jí sdělí, jestli na téhle škole může myslet, nebo jestli musí jen přežívat.

Co tedy potřebujeme

Nepotřebujeme velké kampaně. Potřebujeme to nejobyčejnější: ochotu připustit, že různí lidé tu žijí různě, a ochotu jim vytvořit podmínky, aby mohli studovat stejně svobodně jako kdokoli jiný.