Je historie věda, nebo politika? O epistemologii dějepisu

Na první pohled je odpověď jednoduchá: historie je věda. Má své metody, své zdroje, své publikované výsledky. Ale stačí se podívat blíž, aby bylo jasné, že vědecká metoda nestačí.

Omezení empirického přístupu

Fyzik může opakovat experiment. Historik nemůže. Historická fakta jsou jedinečná, nepřístupná a zprostředkovaná prameny, které jsou samy o sobě selekcí. Každý historik ví, že nemůže přímo pozorovat, co se stalo. Může jen interpretovat stopy, které zůstaly.

To neznamená, že je historie fikce. Ale znamená to, že mezi faktem a závěrem leží vrstva interpretace, která je ovlivněna kulturou, jazykem a politickým kontextem badatele.

Politika jako neviditelný spoluautor

Každý historický výzkum probíhá v politickém prostředí. Fondy na výzkum pocházejí od státu nebo od institucí s vlastní agendou. Výsledky se publikují v prostředí, které má svá očekávání. A závěry se interpretují v kontextu, který určují jiní - politici, média, veřejnost.

Historik se nemůže z politiky vyvázat. Ale může být transparentní ohledně svých předpokladů a omezení. Právě to dělá rozdíl mezi vědou a propagandou: vědec přiznává svá omezení, propagandista je skrývá.

Epistemologická skepse jako nástroj

Zpochybňování epistemologických základů historie není akademické cvičení. Je to praktická dovednost. Pokud víme, že každý výklad je interpretace, začneme se ptát: kdo interpretuje, v čí prospěch, s jakými zdroji a jakými omezeními.

Tento přístup nevede k relativismu - ne tvrdíme, že “každý má svou pravdu”. Tvrdíme, že pravda o minulosti je dosažitelná jen částečně a vždy z určité perspektivy. A že nejnebezpečnější je tvrdit, že máme tu jedinou správnou.

Cesta vpřed

Historie zůstává vědou - ale vědou, která si musí být vědoma svých limit. Její síla není v objektivitě, která není dosažitelná, ale v poctivosti: v práci se zdroji, v transparentnosti metod a v ochotě přehodnotit závěry, když se objeví nové důkazy.